GRAFIKA

GRAFICKÉ TECHNIKY

Tisk z výšky:  Nejstarší grafická technika. Barva se nanáší na vyvýšená místa. Patří sem: dřevořez,dřevoryt,linoryt.

Tisk z hloubky:  Umožňuje větší výrazovou možnost a velmi jemnou a detailní práci. Barva se vtírá do vyrytých, či vyleptaných míst tlakem lisu a tiskne se. Techniky tisku v lisech mají omezený náklad. Patří sem: Mediryt, oceloryt, lept, suchá jehla, mezzotinta, měkky kryt, akvatinta.

Dřevořez

Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát. Dnes i linoryt nebo koláž.

Mědiryt

Měď používaná na rytinu je nepatrné tloušťky, okraje desky jsou zaobleny, aby ostré hrany netrhaly papír. Deska se při tisku zaryje tlakem lisu do papíru, takže její okraje jsou na papíru dobře znát. Je-li papír dobře zvlhčen, netrhá se!

Lept

Materiálem je měděná destička. Na ni se nanese ochranný voskový kryt (směs alfaltu, pryskyřice a vosku) a pomocí ocelové jehly se kreslí do krytu. Poté se destička ponoří do kyseliny dusičné, chloridu železitého nebo jiného leptadla. Kyselina začne působit jen na odkrytá místa, jelikož ostatní místa jsou chráněna krytem, se kterým kyselina nereaguje. Kyselina tak vyleptá do destičky přesný výjev, který se nakreslil.

Suchá jehla

Tato technika má nejblíže k rytinám. Na rozdíl od ní se ale neprovádí rydlem, ale ostrou jehlou, někdy též pilníčkem. Na rozdíl od leptu se jehlou nekreslí, ale přímo ryje. Rytí jehlou se musí provádět kolmo na destičku. Jehla zvedá po obou stranách čar lehce kov - vzniká tak zvaný grádek. Na rozdíl od jiných technik se neodstraňuje. Grádek se ovšem velmi rychle opotřebuje. Deska je i po opotřebování grádku schopna tisku, ale lze říci, ze deska zpracovaná běžným způsobem snese asi 40-50 opravdu kvalitních tisků, pak již kvalita tisku rychle upadá. Tyhle rytiny, díky grádku, jsou nejvíce plastické, tedy lept má navíc hloubku.

Mezzotinta

Měděná deska se co nejjemněji rozzrní pomocí skobliny (polokruhový nůž, hustě špičatě ozubený). Je třeba trpělivě a mnohokrát přejít skoblinou všemi směry. Toto skoblení trvá velmi dlouho a potřebuje velkou zručnost. Je také potřeba dbát na pravidelnost zrnění. Po nazrnění se zrnka kovu odškrabují škrabátkem a deska se nakonec uhladí hladítkem. Nazrněná destička se při tisku dosti opotřebovává a sametová hloubka se postupně ztrácí.
Dnes se spíše používá akvatinta

Měkký kryt

Na desku se nanese kryt (jedná se o totožnou směs jako při leptu, ale změkčenou mastným preparátem jako je lůj, nebo vazelína). Na desku se upevní papír s kresbou. Tužkou se kresba obtáhne a protlačí krytem až na povrch kovové desky. Po odstranění papíru se deska zaleptá a po odstranění krytu je deska připravena k tisku.

Akvatinta

Měděná nebo zinková deska o síle asi 1,5 mm (vyleštěná, odmaštěná a fazetovaná stejně jako u jiných druhů leptu) se pokryje jemným kalafunovým práškem. Prášek je možné na desku naprášit ručně. Naprášená deska se opatrně nahřívá nad kahanem, dokud jednotlivá zrnka kalafuny netransparentní. Kalafuna se roztaví a připeče k plechu. Je třeba, aby se jednotlivá zrnka nestekla dohromady. Po vychladnutí je deska připravena k grafikovu zpracování. Štětcem se klade kryt (asfaltový lak) na ta místa, která mají zůstat při tisku bílá. Po natření zadní strany desky asfaltovým nátěrem je možné začít leptat. Po chvíli (podle toho, jak tmavý má být nejsvětlejší tón) se deska vyjme z kyseliny a zakryjí se místa, která mají být světle šedá. Pak se leptá dál, dokud grafik nedosáhne všech odstínů, které chce na desce mít. Dost často se kombinuje s jinou technikou

Tisk z plochy

Kamenotisk, nebo také litografie: Používá tiskové formy bez jakéhokolivreliéfu. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou na jedné výškové úrovni. Její podstatou je jemně vyhlazený kámen, druh vápence. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu. Namaštěná místa přijímají mastnou tiskovou barvu, jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala. Pórovitý kámen přijímá jak mastnotu, tak i vodu. Při výrobě tiskové formy se tedy využívá vzájemné odpudivosti mastnoty a vody. Litografie vzniká vlastně z kamenotisku

Sítotisk

Statní grafické techniky: monotyp, papírotisk. Papírotisk je vlastně tisk z výšky (podobný je papírořez) a sítotisk se bere jako samostatná technika za.

Francisco Goya

Václav Hollar

Rembrandt

Max Švabinský

Český malíř a rytec. Rozmanitost  grafických technik

Techniky které v průběhu života používal: olejomalba, perokresba, mozaika, litografie, akvarel, mezzotinta, lept, pastel, dřevoryt, suchá jehla, křída, uhel, rudka. Náměty: krajinomalba, ilustrace, erotické náměty, portréty, exlibris, vytráže, poštovní známky a bankovky.

Díla: Kemélie, Splynutí duší, Dvě matky

Vitráž okna podle návrhu Švabinského.

Švabinský, C.Bouda, dnes Anderle, Kulhánek.

Chronologie grafiky:

 

Dřevořez - čína 6. stol.p.k., japonsko 8. stol.n.l. – křesťanské dřevořezy 15.stol.-počátek

Mědirytina, lept - 15./16. stol. Durer, Mantegna, Schongauer, Aldorfer, Cranach.

Mekký kryt - 1660 Dietrich Meyer.   Mezzotinta - Ludwig von Siegen

 

Dřevoryt - 18.stol Tomas Bewick.   Akvatinta - 1768 Jean Baptiste le Prince

Litografie - 1798 Alois Senefelder.   Linoryt - 20.stol.   Sítotisk - 20.stol